autor: Franky
foto: Franky a spol.

Letos nejdelší vytrvalostní závod - okruhový maraton vypsaný československými pořadateli na 7 hodin, proběhl 2. 7. 2017 na okruhu Slovakiaring (nedaleko Dunajské Stredy).  Pořádala agentura Wildmotors (realizace Jakub Hejduk - "James"). Našemu plzeňskému teamu Factory Racing RV 69 s parťáky Michalem Parmou (Roudnice) a Pierrem Coppa (Itálie) se podařilo v katergorii SSP - jak se u nás v Čechách říká, "vypálit všem rybník" a urvat první místo! 

 

(....a celkově 3.-tí mezi všemi hektolitry).

Pro představu team Höegner Boys, který angažuje závodníka K. Peška skončil v kategorii SSP na 4. místě (a celkově na 11. místě).

Je také třeba ocenit řadou pomocníků (Plzeňandě Katce J., rodičům a pak již jen mimoplzeňským) a poděkovat všem fandů a fanynkám = byli jste skutečně skvělí a s takovou morální podporou na místě se jelo výborně.

Děkujeme!

Za team FRRV69 pilotoval i sepsal Martin "Franky" (letos také instruktor jízdy u WM).

 

Zde podrobný report - "na jednu malou kávu :)":

Patrně letos nejdelší vytrvalostní podnik 7 hodin WM Slovakiaring je za námi.

Cesta k výsledku nebyla jednoduchá.

 

Mě se ani po výměně obou vstřikovacích lišt nepodařilo v týdnu před podnikem rozběnout osvědčeného "Žluťáka 05". Samozřejmě jsem průběžně sestavoval také "Šmoulu 04".

Původní myšlenka byla vzít oba strojky v plnohodnotném stavu.

Přestože jsem u tohoto podniku – vyjímečně - nezačal s přípravou na poslední chvíli / skončil jsem s přípravou až za poslední chvílí = nééé za pět dvanáct, ale asi tak 24 hodin po "dvanácté".

Úmysl dorazit na Slovač v pátek vzal za své již okolo poledního. Stále se něco nedařilo, pak se u lakýrníka nanašel/ztratil plast...přes snahu se mi nepovedlo u "Šmouly" rozběhnout otáčkoměr ad..

Nic se nedařilo a nedařilo (přívěs s propadlou STK, teamové stany rozpůjčované...).

Nakládám a ve 23:00h. jsem připraven odejet. Po zralé úvaze a dopravním zpravodajství k D1 se rozhoduji vyrazit raději odpočatý v sobotu brzy ráno. Čas startu jsem nakonec ve 04:00h. nedal, a vyrazil jako "člověk" v 08:00 h..

To jsem ovšem netušil, že mezitím D1 zcela nepochopitelně, ignorantky, zablokovala vojenská US kolona a vytvořila z D1 150-ti kilometrové parkoviště. Provést tohle první prázdninový den mohl jen totálně nesoudný člověk/instituce, a měli by za tuto diletantovinu zaplatit.

Díky tomu jsem na Slovakiaring dorazil v 17:45h., (po 9,5 hodinách cesty!). V teamu již panovala obava - zda vůbec dorazím?! Jen Michal byl klidný, „řekl, že dorazí, tak dorazí – žádný strach“.

Po všech peripetiích jsem se rád ocitl zase mezi svými = míněno všemi účastníky, včetně teamu pořadatele WM, ale také členů tvrdé konkurence, nebo také motorkářů pokračujících na okružku Slovenskem, či také rodičů.

S večerem se také postupně přivítáme s ostatními, zatleskáme při vyhlášení úspěšným jedinců v prvním dnu krátkých závodů a táák. Přátelská setkání a pokec do pozdních hodin je vždy bezva. Třeba teamem, který postupně následující den dosáhne na vysoké ocenění udělované pouze mechanikům STS (strojní a traktorová stanice = to pro ty mladší kousky) - Kombajnéři!

K tomu názvu se ještě vrátím (Pandu a Lukýna jsem neviděl od loňska a Zuzku, tu snad celou věčnost).

Tradičně pokecáme s konkurenčními kluky z HB, Kopytovci a tak vůbec s každým, kdo si pokecat chce. Mimoto Dlouhý Johnny pošramotil strojek - vyšívá se na něm, což mi připomene úmysl osadit "šmoulu" hogo-fogo destičkami TTR.

Nyní ke změně názvu konkurenčního teamu na Kombajnéři. Panda Zimin utrpěl prasklinu výměníku chladiče oleje (řídkou to závadu). Nu a jiný výměník cestou nejmenšího odporu se svezl z domova na Slovensko současně, se součástkami na porouchaný kombajn – a to dokonce jen asi 50km od Slovakiaringu. Při vší smůle alespoň taková klika.

Nu, a narodil se tak team Kombajnéři!

 

Richard B. od konkurence HB mi ještě večer omylem nadělí desky na jiný model stroje, což zjistím až ráno po namontování. Ale prý to fakt nebylo schválně…jo, jo, jo…?! A tak si ráno dávám dvojí výměnu brzdových destiček. Na model "Šmoula"(s obyčejnou vidlicí a brzdiči) se tyto ultra desky vůbec nevyrábí. Proto beru obyčejné/ekonomické CRR - když už mám brzdy znovu rozebrané.

Prvně si tak "Šmoulu" - po domácím znovu složení a vylepšení - vyzkouším, až ve warm-up-u.

A už tu máme čas startu. Na rošt se za náš team staví na start Pierre – 5. místo na roštu byla nakonec také jeho práce.

 

Prapor letí nahoru – START!

 

Pierre vyrazí jako „děs-běs“ rovnou na 1. místo! Závod se rozbíhá. Na nás se „Šmoulou“ přijde řada po Michalovi. Máme tak čas v poklidu odvzdušnit přední brzdu, přezout zadní pneu - po zahřívajících kolech trochu se trhající.

Počasí je takové neurčité, radar hlásí, že během dne sprchne. A tak připravuji také mokré obutí. Od počátku se držíme v čelní skupině (v SSP svádíme předpokládaný souboj s domácími GARO Racing a našimi Höegner Boys --- dále jen GR a HB). Posléze se HB vyřazují z přímého souboje pádem jezdce Martina D..

Konečně přichází čas také na nás. Jízda probíhá – jak to říci = divně. V podstatě jedu většinu jízdy, jako bych byl na trati sám. Od poloviny jízdy mi kloužou po obou plexi kapky. Z počátku je vyvěšeno pyžamo jen na části tratí, ale postupně na celé. Snažím se i tak udržet tempo, i když ve vzduchu je cítit voda a v severovýchodní části trati již asfalt zčernal. Ubírám pokud možno méně, nežli ostatní a spoléhám na zadní vzorkovou D212. Ta mi to ke konci jízdy takovou nerozvážnost už trochu rozmlouvá kymácením ve výjezdech z pravých zatáček. Také smyk ihned na nájezdu a zatlačení do táhlé za prvním horizontem - mi na jistotě nepřidává. Naštěstí tu již je dvojí smluvený signál Box- sjíždím střídat. Pokračuje opět Pierre.

Po jízdě se do nádrže vejde překvapivě hodně paliva - plný sud (většinou obsahuje 15-16 litrů) a ještě hodně z další desítky...?!

Zatím držíme 2. místo SSP s nevelkým odstupem za GR. Obloha je stále taková nemastná/neslaná – zato vítr řádí. Posléze začíná výrazně kapat a jezdci zpomalují o více jak 10 vteřin na kolo. Okamžitě letím přezouvat za mokré. Pierre jezdí a nic negestikuluje. I tak jsme s Michalem na boxovce připraveni střídat oba – já se „Šmoulou“ na mokrých a Michal na suchých. Při čekání přijíždí střídat také Míra Polach (team pořadatele) na mokrých, které jsou na hadry. Současně sjíždí také Karel Pešků a mění motorku mokrou za suchou. Pak přijíždí Pierre a potvrzuje, že to není na mokré. Michal vyráží.

Někdy po odjetých 4,5 hodiny závodu přichází opět řada na nás se „Šmoulou“.

Jízda zpočátku probíhá opět nezáživně – ale pouze do doby, nežli mne na konci cílovky předjedou dvě morky – hurááá! Už se s kým se rvát. BMW -- které letělo nájezd do zatáčky po obrubníku -- na přímý souboj nebude, ne néé = nějak více závodnější závodník,

Ale Panigale vypadá „dobře“. Topím pod kotlem, jdu do háku a čtu si jízdu kluka na Ducati.

Několik kol jedeme v závěsu. Kluk letí pěkně, vyklání a lehá si dost, včas topí pod kotlem - bezva.

Po první „robinsonovské“ jízdě začínám být spokojen. Jízda dostala šťávu. Dočetl jsem si stopu Ducati. Musím před něho – v části technických partiích je pomalejší a někde slabší na brzdy- Už jsem se trochu rozjel a Ducati mi zdržuje. Začíná souboj. Vrčím mu za uchem, v nájezdech strkám kolo vedle soupeře a čekám na jeho chybu. Za dvojkou horizontem zahajuji útok na brzdy, následuje tvrdý nálet. Dojíždíme dva soupeře. Prvního dáváme oba ještě před nájezdem do pravé ukrutně táhlé. První soupeř se leká, když se mu Ducati objeví na vnitřku vpravo a uhýbá vlevo – jenže tam jsem zase já. Uhýbám mu až na obrubník a modlím se, aby nebyl „dlouhej“- přes to nezvolním. Jdu snadno před něho a v táhlé pravé topím pod kotlem a zleva vnějším obloukem táhlé pravé předjíždím Ducati. V překlápěcí levé jsem už vpředu, za zády druhého dojetého soupeře (Honda myslím). Směruji motorku do vracečky vedle Hondy na vnějšek vpravo. Ještě před brzdným bodem vracečky najednou …..bum, dostávám herdu do zadního kola. V tu ránu toho mám plné ruce, abych se vůbec vešel do vracáku. Ve výjezdu koukám nazpět – vypadá to, že jsou tam všichni tři – uff!

Držím pěkně vyšroubované tempo. A už je tu první signalizace Box, potvrzuji (v dalším kole sjíždět střídat). Najíždím do střídacího kola, podruhé potvrzuji střídání a…..motor kucká, dochází palivo!

Levou ruku - potvrzující střídání - okamžitě zvedám po polohy „problém“. Na konci cílovky hledám výjezd za svodidla, když ho najdu – motorka vrčí a tak znovu topím 3, 4, 5 najíždím za prvním horizontem do táhlé pravé a opět motor kucká a zhasíná. Signalizuji problém a setrvačností vyjíždím za druhým horizontem mimo trať přímo k svážejícímu vozíku. Jenže je již obsazen. Zakymácím s motorkou a motor opět naskočí. Veverčák na vozíku mi gesty prosí vzít transpondér. Beru a zkouším jet. Popojedu 50 metrů a motorka opět zhasne. Do depa zbývá cca 500-600 metrů. Ještě jednou ozkusím, ale již jen slíbuje a dost. Opřu vydechlý strojek o svodidlo a běžím do depa. O chvilku později mi jede naproti Michal na skútru. Jenže kouká tak intenzívně na trať, místo na cestu, že se málem vyválí, Doběhnu k němu, vrazím mu transpondéry a vracím se. Pak vidím, že se Michalovi skútr nechce rozjet, čoudí a zřejmě je uchlastaný. Prvně mi napadá, že takhle to do depa doběhnu rychleji, ale skútr se nakonec rozjede a já se vracím pro vydechnutého „Šmoulu“.

Nu a pěkně stylem „ANI PĚŠKY, ANI JÍZDOU“ se docrcáme do depa.

Věděli jsme, že jedeme s palivem hranu, ale až takovou hranu jsme nečekali. V depu se dozvídám, že od HB havaroval jejich pilíř Karel Pešků. V naší kategorii SSP pokračuje souboj o prvenství s favorizovaným domácími GR.

Po střídání Pierra za Michala jsme vedení o cca 40 vteřin. Jenže….na trať najíždí Safety Car a Michal se objevuje přímo za ním. Máme po náskoku. V této jízdě naše smůla vrcholí, protože při druhém Safety Car je Michal opět první za ním. To je pech.

Až po závodě se dozvídáme pointu druhého SC – byla vyvěšena žlutá vlajka. Michal na cílovce dojel pomalého jezdce, který na žlutou ještě zpomalil (jinak by stihli zařadit se před SC toho času teprve na výjezdu z boxu).

To, že se Michal následně objevil za SC jako první - vznikla tragikomickým chováním toho pomalejšího jezdce, kterého pomalá jízda za SC zřejmě nebavila a tak po chvíli PŘEDJÍŽDÍ SC!!! a jede si po svém – to se opravdu nevidí každý den.

Především jsme tímto postavením za SC podruhé ztratili potřebný čas. Blíží se poslední vrcholící část závodu pro team a nás se „Šmoulou“.

Pierr nervózně sleduje obrazovku, přešlapuje a pak se rozhoupe – obrací se na mne s tím, že náskok na GR máme velmi malý (cca 20 vteřin) a oni určitě nasadí na závěr toho nejrychlejšího. Je vidět, že Pierrovi hodně záleží na výsledku – když se rozhoupal přijít a požádat mne, zda bych mu tento svůj poslední díl závodu nepřenechal.

Že už „se našel“, rozjel se a jde mu to. „Nevadilo by Ti, kdybych….??!“ „Co Ti mám říci Pierre? Samozřejmě jet chci – nejsem tady na výletě - ale je zase fakt, že má-li team šanci zvítězit, pak musí být využity možnosti = jeď tedy Ty a snaž se!“

Z jedné stránky se člověku uleví - po sejmutí tíhy odpovědnosti „z hrbu“ za závěrečný výsledek. (I když = tu tíhu a odpovědnost je třeba nést).

Jdu si tedy do depa trochu poklidit nepořádek a jen po očku sleduji, zda v teamu vše vychází.

Najednou přiběhnou holky a hned – „děléééj, Michal už potvrzoval střídání!“

„Kočky klídek, poslední rundu jede místo mne Pierr a ten je připraven v depu“.

„To tedy není = zasekl se mu uzávěr nádrže, nemůže doplnit palivo = jedeš podle původního plánu Ty se „Šmoulou! TAK ŠVIHEM!“

 

 

Stojíme na boxovce, čekáme na Michala. Na Pierrovi je hodně vidět, že mu velmi záleží na výsledku. „Zkus to dát Marťas – visí to na Tobě a věříme Ti!“ Současně vidíme – jak ob několik boxů se chystají na vystřídání také soupeři GR. Michal už přijíždí a rozjíždí se rozhodující část na konci = tak to má být!

Od počátku jízdy se snažím tahat za plyn. Během prvního kola doklepnu dva jezdce na konci cílovky. A koukám, Richard od HB – a je na předjetí. Tak jdu před něho v technické za druhým horizontem. Na konci cílovky jsem dříve na brzdách, Richard později – ale z leva nás míjí nějaké BMW po obrubníku, kde začíná zatáčet. Jak to zlomí je snad i slyšet “barevná hudba“ elektronických systémů ve snaze udržet motorku na dráze. Hned mi napadne, že taková eliminace podílu pilota na řízení není nic pro mne. Raději vnímám odezvu motocyklu a pilotuji ho sám. BMW se vzdaluje a zůstává naše skupinka čtyřech strojů. Nakonec překonáme čtvrtého a pokračujeme ve třech Richard (HB), Ondra (team pořadatele) a já. Různě se střídáme a držíme docela vysoké tempo, kdy na třetím horizontu jezdíme také přes vapexem uklizený olej z explodovaného motoru nějakého stroje. Na cílovce vždy kontroluji jednak ceduli, ale také kočky, které mi slíbily ukazovat = palec nahoru/palec dolů.

Zatím vidím vždy palec nahoru a popohánění Pierra = takže „zatím je to dobré“.

Richard jede pěkně a čistě. Zdá se, že neriskuje. Nejvíce je to vidět na brzdách, kdy se držím i

s obyčejnými deskami CRR a neradiálními brzdiči. Pak ale vidím, že mi leze teplota nahoru 91°C/ 99°C /101°C. Z expanzní nádoby pod palubní deskou se začíná uvolňovat mlha na VNI plexi strojku a přílbu. Snažím se jet méně na motor (dříve řadit). Ondra s Richardem mi poodjíždějí. Já si jen říkám, aby „Šmoula“ vydržel a ten oplácí slušné chování klesající teplotou 89°C / 86°C…. Začínám opět tahat a docvaknu Richarda s Ondrou. Ondra SBK jede také pěkně. Na předjetí by to bylo zbytečné riziko. Obzvlášť, když z boxovky ukazuje už i Pierr palec nahoru, ale popohání stále. Proto, když Ondra trochu zaváhá – hup, jdu před něho. Tahám, že docvaknu ještě Richarda, že v rámci zápalu ani nezpozoruji šachovnici.

Je to za námi, „Šmoula“ vydržel a užívá si zaslouženě zdravící kolo.

V depu panuje nadšení! Ihned se také ptám na soupeře GR.

Nakonec se mi v mojí poslední jízdě podařilo náskok našeho teamu zdvojnásobit!

Supééér!

To znamená vítězství v šestkách SSP! (A celkově mezi všemi hektolitry 3. flek!).

 

 

Nadšení v teamu i mimo, je veliké. Člověk si tak nakonec uvědomí, jak moc lidí nám drželo palec a sdílí s námi radost z výsledku. Třeba i od konkurence.

 !!! Díky lidi!!!