autor-foto: Andy
Editorial: V mailu, který mi Andy poslal, avízoval, že na tomto cestopisu pracoval skoro přes měsíc.
Po otevření přílohy zjišťuji, že zpracovaní nebude na pár hodin, protože toto je opravdu nejrozsáhlejší cestopis v dějinách tohoto webu, ať už se to týká rozsahu textu, tak počtu kouzelných fotek. Andy smekám! JeffR
Two Pakeha, pride of the south and four smoking barrels
Chapter 1
20. října…sedím na posteli a jsem nervózní, vše kolem mne nabralo příšerně rychlý spád a já jsem uvnitř hrozně rozháraný a nevím co se pořádně děje, cítím se, jako bych byl loutka v cizí moci a někdo jiný tahá za nitky. Opakuji si v hlavě události posledních měsíců a dnů a pokouším se udělat rekapitulaci svého posledního roku života……..hmm až na pár světlých a skutečně krásných okamžiků, které mi byly s někým dopřány…….jinak nic extra. Ve svých letech bych měl spíš už možná někde pustit kořeny a…….prostě nejsem ten typ.
Takže vstávám z postele a letmým pohledem zavadím o lehce pomačkaný papír na stole. Je to výpověď jenž jsem dal v práci, kterou jsem měl rád. Je mi smutno, dlouho jsem o tu práci usiloval a nakonec po letech se jí sám vzdávám. Prodal jsem motorku, mojí holčičku, která mi dobře sloužila a projeli jsme spolu to dětské hřiště – Evropu. Táta mi udělal čaj – Earl grey, s mlékem a hodně cukru, přesně tak, jak ho mám rád, vidím jak se snaží chovat normálně, ale nejde mu to, má dnes narozeniny a včera ode mne dostal košili, ale je mu malá :). Táta má široká ramena a košile praská ve švech, nicméně mi nechce zkazit radost a tvrdí jak je báječná a pohodlná..chichi je to sranda jak je to u všech stejné, ještě, že nejsou Vánoce a nedostal šálu, protože by tvrdil – no to je přesně ono, to je to, na co jsem celý rok čekal a přesně to, co potřebuji. Slyším domovní zvonek, Martin je tu. Přesně jako vždy ve smluvenou dobu, jsem už nastartovaný a mozkové systémy běží naplno a odstraňují nebezpečné depresivní myšlenky – posílám je na nějakou dobu pryč, je čas se soustředit, je čas udělat něco velkého, je čas zmizet.
O hodinu později sedíme v putice jménem Černá Plzeň, v patnácti jsme se tu s Martinem učili pít pívo a o Silvestru hráli s kapelou songy od Nirvany. Byla to taková ta hospoda, jako ve městě Ankh Morpork – Hostinec u zašitýho bubnu z knih Terryho Pratcheta. Byla to taková ta krásná hospoda, kde jste šli kolem a kompresor, který hnal pivo ze sudů do pípy ze sklepa vábil kolemjdoucí tím specifickým zvukem, patřícím do všech starých náleven, zvukem: „Pojď pojď pojď pojď“ a tak jsme i dnes v osmadvaceti letech znovu šli. Povidam: „Jedno plzeňský a žlutý bez filtru…jestli můžu poprosit…….hned to bude mladej……táááááák pánovééé už se to nese - jedno bahno jako rahno a cigaretky…Martine máš lístky na taxi? Máš sbaleno? …..Dobře, to je móc dobře tak zmizíme.
21.října stojím s Martinem na obrovském perónu a pod námi křižují své dráhy pestrobarevné taxíky různých světových společností. Ten náš čeká u brány A8 a jmenuje se Boeing 777, má dva motory o pro nás nespočitatelné síle koní a patří korejské společnosti – zaplať pánbůh jihokorejské společnosti :) : Korean airlines. Sleduji gigantickou tabuli plnou čísel a písmen a říkám si: „ V tom aby se prase vyznalo“. Najednou mne čísy ruka popadne a táhne pryč. Ještě, že mám sebou Martina, ví co dělat. Ruka mne strčí před korejskou krásku a můj batůžek s motorkářskou kombinézou najednou putuje někam do zákulisí a mizí z mého dohledu, tak to je první krok, pak mne ruka vleče přes halu ke dveřím, kde číhá jakýsi letištní zřízenec a prohlíží naše místenky.
Jsme za halou, jsme za zřízencem, jsem v naprostém chaosu a není cesty zpět, ne nemám zbraně, ne nechci převézt drogy…….začíná znít angličtina s korejským přízvukem a asijské krasotinky ve stejnokrojích s věčně nasazeným pracovněprofesionálním úsměvem nás berou pod svá ochranná křídla a unášejí gumovým tunelem do snýtovaného kubánského doutníku, mezikontinentálního taxíku - Boingu 777. Je pozdě večer, z letadla vidím jen stovky blikajících světýlek, které se pohybují, kolos dostal povel z věže – takeoff. Útroby se chvějí celé mé tělo je napnuté v očekávání, následuje mohutný zátah dvou obřích motorů a ……korejský businessman předemnou si čte noviny……. jsme v tom až po uši, nový svět, nová polokoule, nová kapitola života, nové strasti a slasti, AOTEAROA – Nový Zéland.
Na Nový Zéland se nejpohodlněji a nejrychleji dostanete letadlem, je fakt, že můžete i lodí, ale tři měsíce mít mořskou nemoc je krajně nepohodlné :), zvolili jsme tedy raději cestu letadlem společností Korean airlines, letenka musí být zarezervována předem a není nikterak levná – to mi věřte. Zpáteční letenka vyjde na dobrých 30 000 korunek českých a to nepočítám víza a jiné a jiné náklady. Letět můžete prakticky z celé Evropy, ale přímé spojení prostě neexistuje, letadýlka musí mezipřistát a nasosat potřebnou kapalinku (nevím zda-li se pořád létá na kerosen), aby se mohla znovu vznésti a bezpečně Vás dopraviti do země maorů. Malá rada, letět z Prahy se nevyplatí – jak řekl jeden můj kamarád: „Jó Praha je nutný zlo při cestě na východ“. Prostě Vám toto rozhodnutí byť zajisté pohodlnější udělá větší díru do kapsy a to řádově až o několik tisíc korun. Zkuste zvolit Vídeň nebo Frankfurt.
Na Zéland potřebujete pouze platný cestovní pas ČR s platností o 3 měsíce delší než je doba pobytu v zemi. Nový Zéland nemá v České republice velvyslanectví, pouze konzulát, kde můžete získat cenné informace. Existují čtyři základní druhy víz: turistické, studentské s pracovním povolením, obchodní a tzv. working holiday – nebo-li něco jako pracovní prázdniny. Pro běžnou návštěvu Nového Zélandu kratší než 3 měsíce nepotřebujete vízum. Žádost o vízum vyplňujete v České republice a ta jest poté zaslána vyšší „inštanci“ do Londýna, kde příslušný úředník rozhodne, zdali se na Zéland podíváte, či nikoli. Takovéto vyřízení trvá zpravidla jeden týden a na 99.9% se na Zéland podíváte :). Krátce před příjezdem na Nový Zéland každý návštěvník vyplňuje tzv. Quarantine Declaration (karanténní prohlášení). Formulář je nutno vyplnit pravdivě a deklarovat veškeré dovážené položky. Veškeré potraviny, dovážené na Nový Zéland, musí být deklarovány a předloženy celní kontrole. Musí být taktéž deklarovány rostliny nebo jejich části (živé i neživé), zvířata, vybavení pro účely kempování a jiné a jiné a jiné. Všude jsou článečky o nezkorumpovatelnosti novozélandských celníků na letišti, o tom jak vysoké jsou pokuty, když tě chytíme s nepřiznaným zbožím….BĚDA TI!!!! Kdopak by chtěl podplácet, provezli jsme lahev domácí slivovice a bylo :).
Dva dny na cestě…nespím, nemohu zaspat tu krásu, chci vidět z letadla Rusko a Čínu a Koreu a Japonsko a Novou Caledonii a Solomonské ostrovy a já nevím přes co to všechno putujem, každou chvilku se nad hlavou rozsvítí světélko – pozor turbulence, připoutejte se – jsem hrozný – nepoutám se, jsem horší než japonský turista, spoušť u fotoaparátu cvaká a já zachycuji krásy neznámých zemí z výšky deseti kilometrů a krásy křivek asijských letušek vysoko nad jejich domovinou.
Obyvatelé jihovýchodní Asie začali poprvé prozkoumávat jižní Pacifik někdy před pěti tisíci lety, a jak postupně pronikali Indonéským souostrovím, začali si budovat zcela osobitou kulturu. Tisíc let jim stačilo, aby se dostali až na ostrovy Tonga a Samoa, kde se dále rozvíjela typicky polynéská společnost; lidé se tehdy neustále zdokonalovali v námořnictví a navigačních schopnostech, což nutně potřebovali ke svým dlouhým cestám po oceánu. Přibližně před jedním tisícem let dosáhla polynéská kultura svého vrcholu na Společenských ostrovech západně od Tahiti. Tato oblast se téměř jistě stala křižovatkou řady cest vedoucích na jihozápad přes tisíce kilometrů otevřeného oceánu, kolem Cookových ostrovů a nakonec až do země zvané Nový Zéland.
Svítící tabulka před očima, upozorňující na heavy windy a velké cloumání trupem letadla, donutilo Martina k prvnímu konstatování situace během letu a to že venku asi fouká :) po požití korejské pochoutky: rížové kaše se zeleným čajem se nám před očima snoubí bída s nouzí, ale letadlo je již zachyceno ILS navigačním paprskem a neodvratně míří k přistávací ploše letiště města Auckland – nejlidnatějšího a tudíž nejproblémovějšího. Piloti bravurně kleply strojem o podlahu..nebo to přistál počítač? Dnes už člověk opravdu neví….tleskám..prý se to má, hmm asi ne, nikdo mého příkladu (kromě Martina) nenásleduje a tak je to asi opět další přežitek moderní doby. Letiště v Aucklandu na Novém Zélandu je malinké a působí spíše tak nějak……no asi jako když vejdete na konečnou zastávku někde v Praze v metru a čekáte deset minut na soupravu, jen prostě stojíte s taškou, nikoho si nevšímáte a čekáte… :) letištní chodby jsou prázdné a na záchodech jsou sprchy takže kdybych nebyl unavený jako kotě, mohl bych se osprchovat a běhat jen s ručníkem kolem beder po první části letiště. Jinak je tomu v případě odbavovacích prostor, kde na Vás čekají patřiční úředníci, chtějíce Vám mermomocí znepříjemnit vstup do země.
Scanuju postavičky za přepážkami a pečlivě vybírám, to je ženská…a vypadá jak generál, tak tu raději ne, tamhle odbavuje Maorka a tváří se jako by v ruce třímala MERE –maorský válečný kyj – tam příjdeme k úrazu a támhle je zase ambiciózní mladý uředník – nové koště dobře mete, tam taky ne. Tak kam tedy…náhle můj zrak ulpí na odhadem čtyřicetiletém muži s proplešatělou hlavou a pivním bříškem a říkam si, to je on! To je zpěvák pro Brno, to je kód, to je pro nás vstupenka do země. Stojíme ve frontě ke kýženému úředníkovi a s úzkostí sledujeme nešťastníky prozatímně nevpuštěné do země…je řada na nás, tentokrát přebírám velení od Martina a ujímám se slova, začínám hovořit o České republice a hovor po minutě přechází k plzeňskému pivu, měl jsem dobrý odhad, človíčkovi za přepážkou se zablýskne v očkách a je jasné, že jsem kápnul na správnou notu. Byl u nás, byl v Čechách a pochvaluje Gambrinus, plzeňské a Staropramen, ruka automaticky razítkuje potřebné papíry a oko letmo prohlídne víza: „O.K. Guys, welcome in our country, enjoy your time, welcome in New Zealand“. Běžíme k rotujícímu pásu a vyhlížíme naše zavazadla, jestlipak je v tý Korei někdo neztopil…a batůžky už jedou (ten můj vypadá jak sedící ropák na pásu obřího rypadla ve Svěrákově absolventským filmu) :) V domění, že je vše za námi hledáme východ, nalézáme však další přepážku, kde čeká úřednice ostrých rysů a rentgenovýma očima nás prohlíží – nátlak na přiznání dováženého zboží nás nechává v klidu…..máme přeci trénink od východoněmeckých celníků z dob komunismu při zapírání dováženého ložního prádla a nových bot, které si před hranicemi každý nazul na nohy a trochu ušmudlal :).
Po nedobrovolné zpovědi opět plni euforie z nového světa zkoušíme hledat východ , upadáme však ve spáry dalšího úředníka v gumových rukavičkách – tentokrát se jedná o příslušníka biopolicie. Musíme přiznat vlastnictví stanu, na otázku kde byl všude použit, odpovídám pouze Čechy – je to dobrý stan a bez něj bychom byli ztraceni, nechceme o něj přijít, a tak vynechávám užívání v Norsku, Švédsku, Finsku, Dánsku, Francii, Itálii…………:). Úředníkovi to stejně nestačí a k mé hrůze mi stan odnáší někam do zákulisí, teprve po chvilce se dozvídám, že stan prochází očistou a bude mi navrácen u okénka v letištní hale. Dále nám chtějí čistit boty, zkusím malý žertík, jetli se budou věnovat i očistě mých zubů, ale úředníkovi koutky úst jsou stále strnulé a náznak úsměvu pražádný. Po této poslední procedůře opouštíme výstupní koridory a s nákupním košíkem plným našich zavazadel, neboť po prohlídkách nabyli dvojnásobných rozměrů (na slivovičku nepřišli) :), se dostáváme do letištní haly aucklandského letiště a konečně……..konečně si dáváme pívo.
Před příletem na Nový Zéland se vyplatí ještě z Čech si rezervovat tak zvanou službu door to door – je to človíček s dodávkou, který Vás v daný čas vyzvedne na letišti a unese i s vašimi zavazadly do vámi zadané adresy pobytu na Novém Zélandu. Služba je to parádní, pohodlná a nikterak drahá, určitě je rozumější nechat se odvézt, než po dvacetijednahodinovém letu se hnát okamžitě koupit dopravní prostředek. Jste unavení a nezapomeňte….na Zélandu se jezdí vlevo :).
Stojíme na místě, které je 18000 kilometrů daleko od naší vlasti a pořádně si nic neuvědomujeme, letištní dveře se otevřely, stojíme venku a já zavřel oči….poprvé jsem se nadýchl, začíná období života pod čtyřmi hvězdami – Mimosa, Acrux, Gacrux, ?Cru, začíná život pod Jižním křížem, začíná život, kde tak nějak vše vychází samo, začíná život na Aotearoře-Novém Zélandu. Začíná jaro.
Týpek, kterému jsme se svěřili do péče, se jmenuje Dave, jeho dodávka je opancéřovaná a mě se vybaví film Mad Max. Je to pohodový starší člověk a rozvážením lidí si přividělává. Opouštíme Auckland a nabíráme kurs jihovýchod po pseudohighway číslo jedna na město Tauranga vzdálené dobrých 200 kilometrů. Hlavním zaměstnáním Dejva bude nejspíše farmaření, neboť během cesty poznávám z jeho podrobných instrukcí různé typy krav a ovcí, kterých žije na zélandu 52 miliónů, živý se jak jinak než nejlepší trávou na světě a to novozélandskou, poznávám druhy a typy pastvin a jsem upozorňován na to, který z farmářů je líný a který naopak hbitý – prý se to pozná podle trávy, ale jak, to jsem nepochytil – slyším ze zadní sedačky poctivé Martinovo chrápání – monotónní jízda, mnohahodinový spánkový deficit a krásné pohupování dodávky způsobuje to, že Dejvův neúnavný hlas informující mne právě o produkci mléka a ovčích sýrů a o podílu Nového Zélandu na světových trzích zásobováním vlnou se začíná vzdalovat a já následuji Martina do říše snů.
Na Zélandu můžete bydlet v hotelých, motelech, penzionech, ubytování typu Bed and Breakfast, YHA turistických ubytovnách, chatkách, domácnostech (toto většinou využívají studentíci okolo šestnácti let), na farmách a nakonec v tak zvaných backpackerech (čti - bekpekrech). Poslední možnost ubytování mohu jen a jen doporučit, myslím, že je to nejlepší volba.
Cloumání čísy ruky mým ramenem mne uvádí zase do stavu bdělosti……ááá Dejv. Očekávám nový přísun poznatků o významu žížal na prokypřování zahradního humusu :), místo toho mi Dejv oznámí – TAURANGA! (V překladu – klidný přístav). Město, které se stane na příští dva měsíce naším novým domovem, kde si musíme najít práci, kde se naučíme pochopit základy chování a přizpůsobení se nové kultuře, kde pomalu porozumíme novozélandské angličtině a slangu, město, kde musíme sehnat dvě motorky.
Před odletem na Zéland si nezapomeňte zarezervovat pomocí internetu ubytování. Vřele doporučuji ubytování v tzv. backpackerech – je to systém pokojů situovaných buď do jednoho velkého domu většinou s prostornou zahradou, anebo do komplexu menších rodinných domků. Pokoje jsou děleny na tzv. Dormy (vícelůžkové pokoje, obvykle od čtyř do šesti lůžek na jednom pokoji 15$ - 20$ za noc) dále share room ( vícelůžkové pokoje tři až čtyři lůžka na pokoji 18$ – 22$ za noc ), twin room (dvě oddělená lůžka na jednom pokoji 22$ - 25$ za noc), double room (jedna manželskomilenecká postel :) na pokoji 50$ za noc). Ceny jsou dále odstupňovány délkou pobytu v daném backpackeru a obecně platí pravidlo, že čím déle budete bydlet tím více se Vám majitel bude snažit vycházet vstříc a snižovat cenu nájmu, nebo zavede jiné výhody – je to dobrý pocit.
Doporučuji hned po příletu na Zéland zakoupit tak zvanou BBH kartu – 40$ je k dostání ve všech recepcích všech ubytovacích zařízeních a po jejím předložení se prokážete jako člen BBH klubu, to znamé že cena nájmu na každou noc bude minimálně o dva dolary levnější. Na tuto kartu dostanete vstupní slevy na všechny turistické atrakce, kterých má Nový Zéland nepočítaně (bungee jumping a bridge swinging, kánoe a kajaky, tryskové čluny – jetboating, canyoning a horolezectví,létání, seskoky padákem a paragliding, surfing a windsurfing, plachtění na jachtách, přístroj vé potápění a šnorchlování, rafting, lyžování a snowboard, rybaření, vyjížďky na koních, horská cyklistika, pozorování velryb, delfínů, malinkých modrých tučňáků, tuleňů, lachtanů, plavání s delfíny a tuleni a další a další co jen lidská fantazie dokáže vymyslet a následně uskutečnit. BBH karta obsahuje dvacetidolarový kredit na volání do celého světa z pevných linek po celém Zélandu (pro příklad – za dvacet dolarů můžete 290 minut hovořit se svým blízkým v České republice), spojení je super. Pro lepší orientaci jeden novozélandský dolar = 13 - 14 Kč.
Přijíždíme do centra Taurangy, v dálce dobrých osmi kilometrů se tyčí vyhaslá sopka Mount Manganui a Dejv stáčí dodávku do Chapel street projíždíme nádherným parkem ve kterém začíná Vale street – náš domov. Plni obav z neznámého, nervózní jak prvničky vstupujeme do recepce backpackeru, pár zdvořilých frází nás posune k jádru pudla a my si můžem oddychnout – postele jsou připraveny gentlemani. Druhý den začíná náš boj o přežití – sbírání informací, hledání obchodu s potravinami a všeobecné rozkoukávání. Města Nového Zélandu neoplývají přemírou lidnatosti, ale jsou tak příšerně roztahaná, že bez dopravního prostředku si připadáme jak brouci obrácení nožičkama k nebíčku. Veřejná doprava funguje pouze mezi centrem a snad nejdelší pláží na světě, takže zapomeňte, že se autobusem někam dostanete, jó vlaky jezdí, vlaky jó…,ale jen nákladní. Nezbývá než se dopraviti na místo kýžené pěškobusem – čili pěkně po svých. Zapůjčujem tedy místní mapu a ubíráme se po hlavní ulici Cameron road hledat nějakou Jednotu. Ulici lemuje po obou stranách jeden obchod s auty a autodoplňky vedle druhého, tu mají tuning alu disky tu zasejc neony, támhle se specializují na airbrush, a tudle zase zvyšují výkony motorů, všude jsou autobazary plné neuvěřitelně nadupaných Subar, Toyot, Chevroletů, Pontiaců, motory sycené dusíkem a skoro na každé palubní desce jsou budíčky, které tam nemají co dělat. Po čtyřech kilometrech docházíme s Martinem k názoru, že na Novém Zélandu se nejí, ale jezdí jen v autech a až přijde váš čas, prostě umřete hlady za volantem nějaké té příšery :). Další půl kilometr za námi a my uzříme velikou žlutou kostku s nápisem Pak´n save (nejlevnější a nejlépe zásobený obchodní dům s potravinami v zemi). A útokem útokem na nepříteléééé bereme košík a vrháme se do bitvy o šunky, mořské plody, ryby, ale hlavně ty piva.
Potraviny na Zélandu vycházejí cenově podobně jako v České republice a časem se začnete orientovat ve slevách na určité druhy zboží. Nakupujte v těchto supermarketech – Pak´n save, Freshchoice, Woolworth, New World – jsou levné, seženete tam všechno a veškeré zboží počínaje rybama přes mořské plody, mušle, hovězí, vepřové, jehněčí, zeleninu a ovoce, vejce a dalším zbožím konče je perfektní a vždy čerstvé. Oblečení, filmy, hudbu, počítačové hry, věci pro sportovní účely, boty, knihy a další a další kupujte v gigantických halách, které se jmenují Warehous a stejně jako supermarkety i warehousy jsou rozesety v každém větším městě Nového Zélandu.
Jsme třetí den v Tauranze a nastal čas na zařizování nezbytných věcí souvisejících se získáním nějaké práce.
1. věc – zakoupení aktivační karty do mobilního telefonu máme dvě možnosti- buď podpořit největšího operátora v zemi – Vodafon, anebo druhého největšího operátora a tím je Vodafon. Přikláníme se k druhé variantě a zvolíme Vodafon :)
2. věc – založení bankovního účtu u jedné z několika bank, volíme Kiwi banku, ať jsme styloví – proces trvá deset minut a jestli né tak ať sežeru seno :) jinak naprosto bez problémů (je potřeba akorát pas)
3. věc – zaslání žádosti na daňový úřad o přidělení tzv. IRD number, což je vaše osobní daňové číslo
4. věc – hledání práce……..to ze začátku ochotně přenecháváme pracovní agentuře jménem Trade staff – ta zajišťuje práci pro Kiwi people – jak se novozélanďané s oblibou nazývají, ale také pro nesmělé a prozatím bázlivé přistěhovalce jako jsem já s Martinem – procedura zápisu není dlouhá, nestojí se žádné fronty jako na jistých úřadech v Čechách….že? ehm….nebudu jmenovat (úřady práce) ale psssst! :) Vyplníte akorát test o přiblblých otázkách a trojitých možných odpovědích , že když si kolega vedle vás na cirkulárce uřízne ruku tak za a)musíte plnit normu a v žádném případě nepřispěcháte nešťastníkovi na pomoc, neboť právě na soustruhu vytáčite šponu a to vyžaduje maximální soustředění. Nebo za b)Postiženému poskytnete první pomoc a nabídnete mu odvoz domů bez uvědomění supervisora neboť nemocný musí být co nejrychleji v klidu domova pod peřinou :), takže….c) je správně! Po tomto testu dostanete nabídky buďto můžete dělat hardwork dělníka, nebo hardwork dělníka.
Čtvrtý den ráno – stojím venku na verandě našeho baráčku a dívám se na krásný východ slunce nad oceánem, nic naplat, touha po neznámém a závan dobrodružství vítězí nad pohodlím postele. Balíme jen nejnutnější věci, s osmi toustama a třema litrama vody se vrháme na náš první trek – vítejte v deštném pralese národního parku Kaimai Mamaku forest. (Když někdy potkáte ceduli, že k vodopádům Wairere falls je to jen devět hodin cesty tak tomu prosím nevěřte – půjdete dva dni :)) takovýmito cedulemi se národní parky Nového Zélandu jen hemží, nicméně cesty bývají cestama jen pár metrů od parkoviště a pak se musíte spolehnout na sem tam přibité oranžové šipky na stromech a v mnoha případech na kompas a mapu, my nemáme ani jedno, ani druhé, ani třetí a se sebedůvěrou turistů jdoucích na Luční boudu Krkonoš vesele vkročíme do srdce pralesa. Odměnou jsou nám bažiny, kořeny chytající za nohy a rozvodněné toky bystřin, a proto, že ještě plně nezvládáme nadávky v kýženém to jazyce anglickém, musí se okolní palmy, třímetrové kapradiny a všemožná havět spokojit s vulgarismy českými, které jsou bezpochyby bohatší a peprnější.
Po třech dnech strávených v zeleném pekle vycházíme na druhé straně pralesa a já si uvědomuji jak strašný život museli mít vojáci ve viatnamské válce. Odměnou za tři dny strávené bez signálu mobilního telefonu jsou kupicí se zmeškané hovory z jednoho čísla – PRACOVNÍ AGENTURA a nakonec jedna textová zpráva oznamující konec svobody na dlouhé dva měsíce = byli jste přijati do přístavu ve městě Tauranga – továrna na ryby Sanford – nástup zítra v pět hodin ráno, hlašte se u mistra Kihio………… a cáfra!!!!!! :(
Moderní otrokářství pod bičem mistra Kihiho a dvě železné lejdy z Japonska
Budík nastaven na čtyři hodiny ráno neúprosně zvoní a já si říkám, že to musí být zlý sen, ale je to realita. V pět už stojíme ve stejnokrojích a gumácích s ocelovou špičkou v přístavní hale a kmitáme. Dva gigantické mrazáky se nepřetržitě otevírají a my vyndaváme zmrzlé dvacetipětikilové krabice plné ryb a rovnáme je do osmipatrových věží. Nad námi stojí hrozivý maorský tyran – mistr Kihi a směje se jak jsme slabí – jeho smích zní jak hvízdání biče a my jsme nuceni zrychlit tempo. Dopoledne uběhlo jak voda a já necítím záda (v mrazících boxech je – 30°C a v hale asi 23°C, což je velice zdravé obzvláště na Vaše dýchací ústrojí, běháte-li stále tam a zpět), po krátké svačinové přestávce prásknul Kihi bičem a žene nás k molům, kde jsou připravené ohromné chladící kontejnery firmy Maersk, které se musí naplnit zmrzlýma rybama a naložit na nákladní záoceánské lodě.
Takto uběhl první měsíc a já s Martinem – se zatnutýma zubama, devíti dolary na hodinu jedenáctihodinovýma směnama šest dní v týdnu – žijeme pod jediným heslem – co tě nezabije, to tě posílí. Otrokář Kihi zjistil, že nás asi nezlomí a dokonce dostáváme pod sebe týpky z Jižní Ameriky a maorské gangsta kluky, kteří chtějí být našimi nejlepšími kamarády (za celý život byli nejdále 100 kilometrů od rodné Taurangy, ale jsou přesvědčeni, že Francie je ostrov a Česká republika je součástí Ruska a prý se v naší zemi vynalezli a vyrábějí kalašnikovi. Gangsta Maoři milují zbraně, my dodáváme světu kalašnikovi a proto ta náklonnost :)). Pomalu se blíží Vánoce a schyluje se ke konci naší služby ve věznici jménem Sanford fish factory, port of Tauranga, začínáme trávit čím dále více času na internetu a zajímájí nás pouze jediné stránky (kromě těch s červenou lucerničkou):). Internetové stránky novozélandského portálu Trade me. Máme zálusk na jednu rubriku a jednu podrubriku – Motorcycles – vintage – old school classic. Týden ježdění a shánění, týden smlouvání a vybírání, stovky najetých kilometrů a nic, nemáme zhola nic.
Je den před vánoci a já sedím u internetu a prohlížím poštu, napadne mne se podívat na inzeráty Trade me…..ale proč vlastně? Předevčírem jsem se díval a všechny motocykly tři tisíce dolarů a víc…ach jo je to úplně zbytečné projedeme Zéland stopem!!!!! Ne!!!! Nechci být zavřený v konzervě se čtyřmi koly. Tak to zkusim….když jsou ty vánoce…………JE TO DOMA! Dvě třiadvacetileté japonské kočky se nabízejí 130 kilometrů od Taurangy, nechávám internet internetem a sbíhám schody po čtyřech, dole si zvrtnu kotník a proletím křovím, natrhnul jsem si kalhoty a stojím před Martinem – jedem do Města Rotorua, jedem pro dvě HONDY GL 400 Wing.
Odpočíváme pod verandou našeho domečku a popíjíme plechovkové pivo Vikings – tradici zůstávám věrný. Před našimi zraky stojí dvě samičky ukuté v japonských pecích a já si připadám jako praotec Čech, jenž vystoupil na horu Říp a pravil : „To je ta země zaslíbená, medem a strdím oplývající“. Podařilo se nám sehnat dva naprosto identické stroje, stejného roku výroby. Malý háček a černý mráček nám přeci jenom pluje nad hlavou, Martinova motorka nemá značku – je to prakticky jen kus pojízdného železa bez jakékoliv identifikace. Tak a teď se podržte – i v té nejzapadlejší vísce Nového Zélandu existují garáže zvané warranty of fitness, což jsou obdobné úřadíčky jako u nás STK – státní technické kontroly. Ve městech jsou skoro na každém rohu a tak s velkými obavami a špatnými zkušenostmi z České republiky přivážíme hondičku na jedno takové místo. Nemáme k motorce vůbec nic, žádné dokumenty, žádnou kupní smlouvu, žádný techničák – prostě jen ten kus oceli na dvou kolech. Velice zjednodušeně naznačujeme personálu o co se nám jedná a tváříme se žalostně a nešťastně. Ujímá se nás jeden človíček a odváží si mašinku z našeho dohledu. ČEKÁME 15 MINUT a motorka má nové číslo na rámu, novou poznávací značku a nové pojištění. Jenom pořád děkujeme a jako ve snách odjíždíme.
Je prostý fakt, že pokud jste na Zélandu déle jak měsíc, vyplatí se Vám koupit dopravní prostředek (toto tvrzení se týká aut, u motorek musíte mít štěstí, hodně vybírat a čekat na vhodný okamžik). Auta a motorky nejlépe seženete přes novozélandský portál www.trademe.nz, při samotné koupi se nepíše nějaká připitomělá kupní smlouva, protože je tady zvykem vady nezalhávat a vše o technickém stavu daného vozidla říci po pravdě – skutečně to tak je a my si to mohli několikrát ověřit, takže prostě si s človíčkem domluvíte spicha, třeba na nějaké benzínové pumpě, on přijede v subaru, vy přijdete s penězma, auto se Vám líbí, on odchází s penězma, vy odjíždíte ve vašem subaru (většinou je slušnost prodávajícího odvézt ještě domů) :), vše je slušné čisté a bez problémů, jediné co po koupi musíte udělat je zajít na poštu a vyplnit formulář za devět dolarů o změně majitele, ten pak podáte úřednici u okénka a tím vše končí, děkujeme nashledanou.
Možná pár zajímavých informací – slušné auto na Zélandu pořídíte od 1100 novozélandských dolarú ( 14300 Kč) – většina aut má najeto mnoho kilometrů na evropské poměry, ale toho se nemusíte vůbec zaleknout (kondiční rozdíly oproti evropským vozům jsou markantní). Na technickou kontrolu se musí chodit každého půl roku a cena je 50 NZD a pokud váš výfuk neprodukuje zplodiny jako tlama draka Šmaka a motor nezanechává olejové kaluže, projdete vždy, Po silnicích Nového Zélandu jezdí neuvěřitelné spatlaniny, které by v Evropě nejspíše stály v muzeu kuriozit a šílených profesorů Orfaniků, na mou duši některé výtvory vypadají, jakoby se Da Vinci pokoušel místo vrtulníku vyrobit automobil, některé jsou chaloupky s doškovou střechou postavené místo korby na náklaďáku, jiné vozidla mají vzezření čarodějnických barabizen a v nich prostě a jednoduše žijí celé novozélandské rodiny, neboť tomu oni říkají funny life :).
24.prosince jsme pojedli vánočního lososa a řízek, jako dezert si dopřáváme syrové mušle a to vše zapíjíme vikingským pivem uvařeným na Novém Zélandu. Po řádné očistě ve vlnách Tichého oceánu se ubíráme do pelíšků – poslední noc v postýlce, poslední noc v pohodlí a teplíčku. Zítra opouštíme naše útočiště a jedeme objevovat a dobývat to, na co jsme tak dlouho dřeli – Aotearou – zemi dlouhého bílého mraku a jedeme na tom, kolem čeho se naše životy točí a co tolik milujeme – motocykly. Opouštíme Taurangu, opouštíme Bay of plenty – zátoku hojnosti. Venku prší, poznání všem novou naději dává, tak jako spánek dává sny, dobrou noc.
2xdvě :) pneumatická kladiva buší ve válcích, rozehřívají hmotu na provozní teplotu a ženou zplodiny do čtyř naleštěných mušket, které v plné palbě produkují tu nádhernou a voňavou muziku, jenž umí jen klasický dvouválec. Vše je přivázáno a Česká vlajka, která s náma projela severské království skandinávských dálav opět vlaje, chtěje dobýti jih, buďme ji v tom nápomocni, (hlavně, keep left).
Opouštíme Taurangu a předběžný cíl je nikde, jsou z nás totální easy riders. Projíždíme Papamoa beach – jednu z nejkrásnějších a nejlepších pláží pro surfování na světě a napojujeme se na silnici č.33 vedoucí z Taurangy do města Rotorua. Poslední roztomilé domečky mizí a začínají rozlehlé sady, plné ovoce kiwi – osada, vyhlášená pěstováním hlavně tímto ovocem je Te Puke, ležící nějakých 30 kilometrů jižně od Taurangy právě na silnici 33, již zdálky uzříte obrovské rozřízlé kiwi (asi desetimetrové) a pod ním spousty krámků, kde si můžete samozřejmě pochutnat na tomto ovoci, ale hlavně zakoupit stovky produktů vyrobené jenom z kiwi, dále se můžete projet infantilním vláčkem (takovým, co vozí lidičky v Čechách od autobusu do zoologických zahrad a zpět, s tím rozdílem, že v Čechách nebude mít vláček střechu z jak jinak než z kiwi), tady ANO! Je to past na turisty, proto podřazujeme a uháníme pryč.
Projíždíme rovinatou krajinou se spoustou farem, která pozvolna přechází v kouzelné kopečky pokryté nádherným zeleným kobercem čerstvé šťavnaté trávy (kopečky vypadají jako cukrové homole a jsou vulkanického původu – hlavně severní ostrov je pokryt spousty a spousty malých ale i obrovských vulkánů, které sem tam o sobě dají vědět). Připadám si jako Frodo Pytlík se Samem Křepelkou, při opouštění Kraje, (nedaleko Taurangy je vesnička zvaná Matamata a v té stojí skutečný Hobitín – vstup 50 NZD).
Určitě jste se někdy dostaly do nepříjemné situace (hlavně v přeplněném městském autobuse, kdy se prostorou rozlévá takový ten typický puch zkažených vajíček z útrob nešťastníkových…..vítejmež v Rotoruře, tam tento problém nemají :), celé město stojí na sirných puklinách, pramenech a jezírkách a všude kolem Vás bublá smrduté bahno, vítečné to na revmatické problémy.
Nuže, to že jsme deset kilometrů od města Rotorua jsme poznali i bez informačních tabulích na silnici. Jde o jednu z nejlépe přístupných a nejrozsáhlejších oblastí s termálními prameny na světě. Najdete tu do výše dvaceti metrů stříkající gejzíry, kolem nichž je soustředěno množství jezírek s minerální vodou. Z rozlehlých bahnitých polí probublává horká pára, takřka na každém kroku narazíte na pozoruhodné krápníkovité útvary. Hnízdící ptáci tu nejsou nuceni sedět na vejcích, zahřívá je teplo vycházející ze země a hroby se budují nad zemí, neboť při kopání na 100 % narazíte na horký pramen, spousty míst v okolí mají názvy společné se satanášem a peklem jako například lázně Hell´s gate.
Rotorua znamená v maorském jazyce druhé jezero – je to místo, kde se nejlépe seznámíte s maorskou kulturou, dí y starému maorskému kmenu Araw
Andy
Galerie fotek z této cesty: